Lucie Hulová

„Pěstování nemusí znamenat krev, slzy a pot. Pěstuji vitální a zdravé plodiny jen za pomoci vyvýšených záhonů a základních zákonitostí přírody.“

„Pěstuj s láskou a pokorou.“

Jsem holka, co se snaží pěstovat opravdové jídlo. Kdybyste mě hledali, budu určitě na zahradě, kde opečovávám a hýčkám naši zeleninovou zahrádku.

V roce 2011 jsem strčila nos do hlíny a už ho nevytáhla. Semínko, klíček, sazenička, rostlina, květ, plod, stále se opakující koloběh a přece tak fascinující. Nikdy se mi neomrzí procházet bujnou zahradou, kde si leccos člověk může utrhnout. Snažím se pěstovat tak, abych nezatěžovala přírodu, sebe ani ostatní.

Někde na fotkách určitě uvidíte i mého muže Vaška. Snažíme se spolu být inspirací, rádci a dobrými rodiči pro naše fajn chlapíky. Vedeme je k úctě k sobě, respektu druhým a pokoře k přírodě.

Od mala se zapojují do rodinného chodu. Jejich zahradní úkol je výsev hrášku, sklizeň všeho „co hrdlo ráčí“, krmení slepiček a samozřejmě sběr vajec. Rádi se bavíme, blbneme, prostě si užíváme jako týmoví parťáci. Náš hlavní společník je příroda, je s námi na každém kroku.

Nejsem na zahradě? Nejspíš poletuji v kuchyni. Poslední dobou jsem tam opravdu často. Nikdy bych nevěřila, že mě tahle činnost bude naplňovat. Vaření jsem propadla zároveň s naší zahrádkou, kdy bylo třeba úrodu zpracovávat. Prohloubení přišlo s těhotenstvím a příchodem našich dětí.

Věřím, že opravdu „jsme to, co jíme“.

Vařím ze základních surovin, snažím se vyhýbat polotovarům, cukru a bílé mouce. Zelenina tvoří velký díl našich talířů: čerstvá, tepelně upravená, kvašená, nakládaná. Zakomponovávám ji i do sladkých jídel a to mě opravdu baví. Když pokrm projde přes přísnou porotu, opravdu přísnou, je tvořená mými kluky, vím, že recept může putovat dál.

Jo a jinak mé jméno je Lucie a řídím se mottem „pěstuj, miluj, jez“,

motto „sex, drogy a rock‘n‘rol“ už nefrčí.

Chcete nakouknout pod mé pěstitelské ruce?

Nebo načíhnout pod pokličku?

A jak to s tím pěstováním začalo?

Na zemědělskou vlnu jsem naskočila ve druhém tisíciletí. Zemědělská škola v Táboře, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Ale když to řeknu blbě, tak pěstování mě moc netáhlo. Nikdy jsem neholdovala klasickému, konvenčnímu pěstování. Kdy je půda drancována jednodruhovým vyséváním, příroda je ničena průmyslovými hnojivy a pesticidy, které se používají na hubení škůdců.

Když jsme se tehdy s Vaškem rozhodovali, kam nás to zavane, vesnice byla pro nás jasná volba. Věděli jsme, že výchova dětí ve městě nebude to pravý ořechový. Přestěhovali jsme se tedy kousek od rodného města, na vesnici. K domu samozřejmě patří i zahrádka, bez které si to už ani nedokážu představit.

Plánovat jsem ji tedy začala v roce 2010. Ale hned na začátku jsem narazila na spoustu úskalí. Představa o pěstování zdravých a vitálních plodin se nepotkávala s realitou. Měla jsem nějakou vizi, z které jsem prostě za žádnou cenu nechtěla couvnout, taková už jsem já:

  • Požadavek number one byl - sklízení zdravé a vitamínů plné zeleniny, nechtěla jsem pěstovat něco, co si můžu koupit v jakémkoliv supermarketu
  • Nezatěžování přírody, sebe ani ostatních průmyslovými hnojivy - byť člověk pěstuje na malém kousku země, neměl by zapomínat na život v půdě, od kterého se vše odráží
  • Zeleninová zahrádka měla být pro radost a čerpání nové energie – takže co nejvíce si to ulehčit

Zapomněla jsem ještě napsat, že pozemek je v mírném svahu a skládá se z jílovité půdy.

Takže mi bylo jasné, že klasické záhony budovat nebudu a vlastně jsem ani nechtěla. Tolik práce na moje ruce, to nene, už ta představa mě děsila. A protože jsem někdy lenivý tvor s neustálým nedostatkem času, tak jsem se začala pídit po jednodušších alternativách, které by mně ve všech směrech vyhovovaly.

Při hledání a pročítání různých webů jsem narazila na ruského zahradníka, který pěstoval zeleninu na vyvýšených záhonech. Jeho zelenina byla obrovská, krásná, jednoduše řečeno, pěstování mu fakt šlo. Byla jsem z toho opravdu nadšená. Začala jsem ihned studovat klady a zápory vyvýšených záhonů.

První záhon jsem založila v roce 2011. Samozřejmě, že okolí bylo ještě skeptické a nevěřili v tak snadné obhospodařování, ale nenechala jsem se odradit. Můžu říct, že úroda jakou jsme na něm vypěstovali, byla neuvěřitelná.

Zahradničení mě fakt pohltilo a už nepustilo. Je to takový můj zdroj energie!

Když si vzpomenu, kolik píle a odhodlání ve mně bylo, kolik času jsem strávila nad studováním záhonu, jak to vše funguje, nad samotnou technikou provedení a osevním plánem. Dobře zkombinovat plodiny, tak aby se navzájem podporovaly, nebylo jednoduché.

Tady je pár rad, jak jsem začlenila bylinky do záhonu a nedala otravným škůdcům šance.

„Pěstuj s láskou a pokorou."

A bav se!